Nastala chyba při přehrávání videa.
  • sportovec
    *****

    Polským přátelům se díváme na paty nejenom v tomto případě. Skutečnost, že film byl natáčen a do kin uváděn v Polsku mimořádného stavu osmdesátých let, vůbec frustruje: u nás by vzdáleně této laťce odpovídal rok Pražského jara (ŽERT), ale aby takto aktuální námět mohl být pojednán s tak pro režim brutální věcností a přesností a aby se jedním z jeho hlavních hrdinů stal skutečný Lech Walesa, to skutečně u nás ani v době největší tolerance režimu k alternativnímu světu disentu a šedé zóny nemá obdoby. Napětí v tomto filmu budeme hledat marně. Jeho poslání totiž nespočívá v atraktivním napínavém ději, ale v divácky vděčném ztvárnění ožehavého tématu, pojednaném Wajdou s velkou vnitřní kázní a ohromující uměleckou bezprostředností. Zdá se být až snovým, že téma, pro některé nejen naše tvůrce volající po spíše publicistickožurnalistickém ztvárnění, je tu pojednáno do zralého a nanejvýš poučeného uměleckého tvaru. Na první pohled uchvátí, že ČLOVĚK na natáčení až pohádkově ožívá, že vše do sebe zapadá se snadností, která je ovšem jen velmi zdánlivá a předpokládá důkladnou znalost prostředí, potřebný autorský nadhled a schopnosti opravdu tvořivé v dalších částech práce. Film je pomníkem nejenom událostí r. 1980, ale i těch gdaňských, o deset let starších, v nichž bylo patrné přímé odeznívání Pražského jara. Neméně věrohodně působí i postižení policejního a mediálního komunistického prostředí. Kvalitní výběr herců patří k tradičním přednostem wajdovského osvojování tématu. Dokument, který je povýšen na výsosotné umění, pandán nadnárodního významu k československým budovatelským filmům padesátých let. V tom tkví pro někoho až příliš latentní, ale o to skutečnější dramatičnost děje, atraktivnost jen zdánlivě šedého všedního dne, štafeta, předávaná s pověstnou polskou zarputilostí z jedné do druhé generační ruky. Pokud bychom hledali obdoby v naší národní kinematografii, nalezneme je v zdánlivě méně výrazných dílech typu děl jako OBŽALOVANÝ, STATEČNÁ SLEČNA, SMRT SI ŘÍKÁ ENGELCHEN a asi nejvíce v průhledně alegorické BÍLÉ PANÍ. Ale i tato díla si ponechávají poslední zbytky někdejšího budovatelského idealismu a o otevřenosti, věcnosti a pronikavosti wajdovského rukopisu si mohou nechat dát zdát. Polský velikán světového věhlasu se tak stal velkým kronikářem polských dějin dvacátého století a jeho tragických momentů počínaje dílem nejzralejším - KATYNÍ - , jež stojí na konci jeho hvězdné umělecké dráhy, na něž jen zdánlivě navazuje naopak dílo rané - POPEL A DÉMANTY, které zobrazuje poslední okamžiky polské poválečné protikomunistické rezistence. Polské kinematografii jen svědčí, že na na tento velký úkol není Wajda osamocen. Před velkou a námi často nedoceňovanou kinematografií hraného filmu našich severních sousedů bychom měli smekat. V polistopadovém čase Česka zvláště často. Srovnání, které nám nabízí, pro nás totiž vyznívá až příliš jednoznačně a nelichotivě.(4.7.2011)

  • tomtomtoma
    ****

    Poměrně zajímavé pokračování Člověka z mramoru, kde se jednak dovídáme, jak skončil Mateusz Birkut, jednak jak pokračoval jeho syn Maciej Tomczyk (obě role Jerzy Radziwilowicz). Je to o stávkách proti režimu z let 1968 až 1980. Nejdříve studentská revolta v 68, pak dělnická stávka loďařů v Gdaňsku v 70, další stávka v 76 a konečně jakési vítězství v 80. Birkut rozpoutal stávku v 70, za což zaplatil životem, jeho syn pak v 80. A tak na Tomczykovo očernění je nasazen reportér Winkel (krásně bojácný Marian Opania), člověk loajální k režimu, protože se bál čehokoliv proti němu. Na druhou stranu rozhodně nechtěl někoho očerňovat, protože si uvědomaoval, že ať tak, či onak, špatným bude nakonec on. Winkel je představitelem typického občana v komunistickém státě: je poslušný, protože má strach, je alkoholikem, aby to vše vydržel, nechce dělat křivárny, ale musí poslouchat. Při práci na reportáži a v rozhovorech s nadšenými podporovateli stávky, jako televizní technik Dzidek (Boguslaw Linda), matka Hulrwicz (Irena Byrska), její dcera Wieslawa (Wieslawa Kosmalska) a Tomczykova žena Agniszka (Krystyna Janda, která při dělání dokumentu o Birkutovi se do Tomxzyka zamilovala), pomalu začíná měnit názor. Přestává poslouchat šéfy, ale ve chvíli vítězství a jeho definitivnímu obratu, přichází úder. Úder od jeho chlebodárců, kteří jen tak nezapomínají odepření poslušnosti, kteří vyjeví stávkujícím důvod jeho návštěvy. A konečně radostný Winkel dostává další podpásovku v jeho mizerném a nevděčném životě je rozhořčeně odmítnut. Výborné je ukázání tělocvičny pro nácvik bití demonstrantů obušky, a přítomnost Lecha Walesy a Mieczyslawa Jagielskiho. Je to nadšené dílo, nadšené ze změny systému. Ale zaráží mě fakt, že jakékoliv předchozí demostrace, či stávky, které nakonec stranu donutilo k určitým ústupkům, znamenalo jen přeřazení určitých lidí z řad demonstrantů mezi vyvolené. Ale systém zůstal víceméně stejný, protože se nikdy nechtěli dělit o moc. Jestliže veškeré předchozí pokusy dopadli takto, proč by neměl dopadnout tak i tento? Stejně nechápu, že mají lidé, v tomto případě komunisté, takové mocenské ambice, že zakládají společnost na strachu, trestu, vydírání a zastrašování. Neboť z dlouhodobého hlediska je to forma, proti které nakonec vždy vzejde povstání. Nerozumím, že nechtěli vyjít určitým způsobem vstříc, zřejmě si mysleli, že by chtěli lidé víc a víc. Z tohoto hlediska nechápu to nadšení, které přináší stávka, neboť podle mého ta změna byla ve skutečnosti menší, než se pak prezentovala navenek. Zajímavý film o vzpourách proti státnímu útlaku na vlastní občany. A stále inspirující.(21.1.2010)

  • Morien
    *****

    (1001) Film opakuje vypravěčské schéma Člověka z mramoru a ve filmařském slova smyslu není ani tak svěží a ohromující jako předchůdce, ale styl zrovna u tohoto díla není podle mě důležitý, protože se jedná o trochu jinou kategorii. Zatímco Člověk z mramoru je film intelektuální, Člověk ze železa je film ze srdce. Hlavní hrdina a zjišťované informace nejsou tentokrát tím nejdůležitějším, nejzajímavější je celá situace a všechny okolnosti. Jak řekla moje kamarádka: Když si člověk představí, že by v té době u nás vznikl film, ve kterém by hrál Havel, natož aby žehnal svatebčanům bílými karafiáty demokratické manželství...(29.5.2014)

  • Dionysos
    ***

    Velice kvalitně natočený snímek, ale že si tu nikdo z uvědomělých uživatelů nestěžuje na ideologickou předpojatost? Zvláštní. Film totiž není nic jiného než hagiografické vyprávění o dobru a zlu, je to jakýsi obrácený budovatelský film, v němž se namísto socialismu a spokojených dělníků buduje morální demokratický život pomocí nespokojených dělníků. Když se něco převrátí z hlavy na nohy, tak se jen vymění znaménka, ale struktura zůstane stejná... Co je ale ve filmech budovatelských (komunistických) ideologie a propaganda, je zde - v situaci o 180 stupňů otočené - odraz pravdivých dějin, samozřejmě. Wajda se zjevně jako pravý Polák systematicky snaži svými filmy budovat legendy o svém národě, což možná může imponovat Polákům, ale lidem, kteří vidí pod žvásty o "životu v pravdě", posvěcovanými navíc neustálým (modloslužebným, pro někoho těžce morálním) "ve jménu otce i syna i ducha svatého" jen jinou formu vlastní zaslepenosti, se tato agitka jeví i díky své délce jako ne příliš příjemný zážitek.(18.6.2014)

  • mortak
    *****

    Reportér Winkel - obraz Polska, které žilo přes deset let na vodce a jen tvrdá protialkoholní léčba ho může zachránit, i když kocovina bude obrovská. A i když postava Macieka je o poznání jednostrunější než ta otcova v Člověku z mramoru (takový romantický rebel zdánlivě bez příčiny) a některé jsény jsou naivně a oslavně revoluční (Tomczyk dělá ochranku Walesovi, přibíhá jeho žena, kterou právě pustili z vězení a společně se slzami v očích sledují z pozadí sálu podpis mezi Solidaritou a vládou - vyjádřeno prostě: stávka to nebyl jen Walesa, ale mnoho bezejmenných dělníku a jejich oddaných manželek), film je neobyčejně silný - záběry z roku 1970, vyhazov z TV, problémy s hrobem... / A co my Češi? Zmůžeme se někdy na takovou reflexi komunismu? Nebo se budeme donekonečna tvářit, že to byla šílená sranda (viz Černí baroni od Švandrlíka, švejkování v Koljovi apod.)????(28.8.2009)

  • - Jedná se o první a pravděpodobně na dlouhou dobu jediné pokračování, které na festivalu v Cannes získalo Zlatou palmu. (Mr.Hudson)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace